Alois Jirásek

Alois Jirásek
[23.8.1851-12.3.1930]


Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863 – 1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, potom na reálce v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.

V roce 1879 se Jirásek oženil. Narodilo se mu postupně šest dcer a jeden syn.

Alois Jirásek byl vynikajícím spisovatelem, ale i dramatikem. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé. Jedná se hlavně o prózu s historickou tematikou, odrážející významné epochy dějin naší země. Hlavním hrdinou je vždy člověk, který reprezentuje svou dobu. Ze začátku byly jeho práce vydávány v časopisech Osvěta, Květy, Lumír, Zlatá Praha a Zvon. Mnoho jeho děl bylo zpracováno filmově. Ve svých velkolepých dílech ztvárnil svou představu národních dějin a poukázal na to, že tvůrcem všeho historického dění je lid.

Z období husitství jsou nejznámější jeho romány Mezi proudy, Syn ohnivcův, Proti všem,

Bratrstvo. Z doby pobělohorské si zaslouží jmenovat alespoň Skaláci, Psohlavci, Skály a Temno. Období národního obrození se věnují například romány Na dvoře vévodském, Filosofská historie, F. L. Věk. Psal rovněž literaturu pro mládež - např. Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české. Z jeho dramatické tvorby je pak nejznámější Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

V roce 1920 byl zvolen do Senátu za Československou národně demokratickou stranu.

Alois Jirásek zemřel v březnu 1930 v Praze, pohřben byl pak v Hronově. Je právem považován za zakladatele české historické beletrie. Český národ v něm ztratil jednoho z největších synů. Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí a Jiráskův most. Jeho jméno také nese náš největší festival amatérského divadla – Jiráskův Hronov.


Proslulý český romanopisec a dramatik Alois Jirásek se narodil jako syn tkalce, který se později vyučil pekařem. Jako chlapec strávil rok ve Velké Vsi u Broumova, aby se naučil německy a mohl pak v letech 1863 - 1867 studovat na německém gymnáziu v Broumově. Pak pokračoval na českém gymnáziu v Hradci Králové, maturoval roku 1871.

Kromě literárního měl i značné malířské nadání, ale z existenčních důvodů zvolil studia historie na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Od roku 1874 působil jako středoškolský profesor dějepisu na gymnáziu a později na reálném gymnáziu v Litomyšli, od roku 1888 do roku 1909 v Novém Městě pražském. Roku 1879 se oženil s Marií Podhajskou, která mu na svět přivedla sedm dětí - šest dcer a jednoho syna.

Již od studentských let se přátelil s Mikolášem Alšem a v Praze se sblížil s dalšími umělci, zejména s lidmi z okruhu časopisů Ruch a Lumír, jako např. Josef Václav Sládek, Karel Václav Rais, Zikmund Winter i s mladšími, např. Josef Machar a Josef Kvapil, Zdeněk Nejedlý aj. Pracoval také v redakci časopisu Zvon a v roce 1917 byl jedním z organizátorů a signatářů Manifestu českých spisovatelů, který proklamoval požadavek národní samostatnosti pro český a slovenský národ. 28. října 1918 přečetl Alois Jirásek před Myslbekovým pomníkem sv. Václava na Václavském náměstí listinu, která vyhlašovala československou státní samostatnost.

Ač byl v roce 1920 zvolen do senátu za Československou národně demokratickou stranu, žil v ústraní v Hronově a do politiky se nezapojil. Jirásek zemřel tři roky po smrti své ženy. Jeho rakev byla vystavena v Pantheonu Národního muzea a další den se na Václavském náměstí konala mohutná panychida. Průvod aut, který vezl Jiráskovu urnu z pražského krematoria na padolský hřbitov v Hronově, byl pozdravován a uctíván mnoha lidmi ve všech místech, kterými projížděl.


Tvůrce české historické beletrie se narodil roku 1851 v Hronově. Pocházel se starého selského a písmáckého rodu. Studoval nejprve na německém piaristickém gymnasiu v Broumově, později na českém gymnasiu v Hradci Králové. Historii studoval na filosofické fakultě v Praze. V Praze se také seznámil již jako vysokoškolský student, pokoušející se o první kroky v literární tvorbě, se spisovateli kolem časopisu Lumír a velmi důvěrně přilnul k Mikoláši Alšovi. Od r. 1874 učil na gymnasiu v Litomyšli, teprve po 14 letech přešel do Prahy. Za první světové války podepsal jako jeden z prvních známý Manifest českých spisovatelů (1917). Zemřel 12. března 1930 v Praze a je pohřben v rodném Hronově.

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.

Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí (povídky odehrávající se v době prusko-rakouské války), látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin: době husitské, době pobělohorské a době národního obrození.

Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (jednotlivé části: 1. Dvojí dvůr, 2. Syn ohnivcův, 3. Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (jednotlivé části: l. Skonání věků, 2. Kruciata, 3. Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (jednotlivé části: 1. Bitva u Lučence, 2. Mária, 3. Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.

K tematice husitské a reformační patři ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavci s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého-Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku r. 1775.

Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.

Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství. Sem patří např. romány Poklad, Sousedé, povídka Pandurek a dvě další povídky dotýkající se panského života na dvoře vévody Zaháňského v protikladu k bídě nevolných sedláků Na dvoře vévodském a Ráj světa, zobrazující poživačný život rokokových kavalírů v době vídeňského kongresu (1815).

Dobu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. stol. do dvacátých let 19. století.

Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Věka (vlastně Heka) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové; v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin. Vedle Věka se v románu setkáváme s řadou dalších obrozenců. Je to Václav Thám D, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, V. M. Kramerius D, Š. Hněvkovský 4 aj. Velké množství látky zahrnuté v románě způsobilo, že celková kompozice není dostatečně vyvážená, zejména v posledních dvou dílech.

Volným pokračováním F. L. Věka je čtyřdílná kronika U nás (jednotlivé části: 1. Úhor, 2. Novina, 3. Osetek, 4. Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického (vl. jm. Josefa Regnera).

Konci obrozenské doby je věnována povídka Filosofská historie, studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta v době tzv. biedermeieru, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.

Poměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární hojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.

Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra M. D. Rettigová.

Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému prokreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především 0 obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.